Vlasta Raichlová
Narodila se v Novém Boru dne 4. listopadu 1933
v rodině brusiče skla Vojtěcha Šabacha, (30. 3. 1895 -1958) československého legionáře bojujícího na východní frontě,
který se vrátil z Vladivostoku až v roce 1921,
a Boženy Šabachové, rozené Sedlákové (12. 12. 1900 - 1953).
Její sestra Věra Fořtová, které bylo v té době 9 let, popisuje ten den takto:
"Bydleli jsme tenkrát v budově České banky, ve které také sídlil Sokol. Byla to velká budova, která stála
až za náměstím v cestě silnicím
na Svor a Rumburk. Proto ji za války Němci zbourali. Měli jsme tam dva pokoje, které byly tak velké, že je ani nešlo vytopit. Koncem října se
prudce ochladilo, a tak mamince nad postel chlapi postavili bubínek. Zřejmě tím, jak se natahovala, ten porod uspíšila .
Tehdy byla sobota. Já sama jsem byla dole v obchodě pana Štěpánka, bratra majitele továrny, kde tatínek měl na starosti brusírnu se
čtyřmi brusy. Pracovali pro něho tehdy už jen samí Češi, protože Němci šli na vojnu. Když se Vlasta narodila, táta přišel dolů a na otázku
pana Štěpánka "Tak je to kluk?", odpověděl, "Ne, je to zase rozpůlená holka."
Vlasta byla černovlasá, malinká, vážila jen kilo osmdesát. Byla předčasně narozená, a tak ji naši přihřívali v troubě. Kdyby to byl kluk,
tak by to nevydržel. Pak s ní jeznili na zdravotní středisko na horské slunce..."
Hlavní Vlastinou vzpomínkou na Nový Bor byla její "první svatba", kterou si s jedním místní klukem zahráli ve věku pěti let v místním kostele.
Po zabrání Sudet se rodina odstěhovala do Světlé nad Sázavou (Nádražní ulice 27), kde Vlasta zahájila školní docházku, a v
srpnu 1941 pak do Poděbrad, kde celkem deset let bydleli na adrese Lipanská 732. Vlasta byla sportovně orientovaná, cvičila v Sokole a ve volném čase
hrávala hokej s "klukama Ježkovejma". To však mělo neblahý důsledek pro její kolenní klouby, což jí ve stáří téměř znemožnilo chůzi. Postupně se rodina ještě stěhovala do
Přibyslavské 782 (1951-3) a Dvořákovy 609/II.
Otec Vojtěch pracoval
jako brusič skla-hranař opět pro firmu Štěpánek, a po odchodu do předčasného důchodu jako vrátný v lázních. Její o devět let starší sestra Věra (*1. 10. 1924) tam byla učitelkou v mateřské škole a později v Praze
úřednicí u Spojů.
Nábožensky se hlásila k čsl. církvi husitské.
Koncem války studovala na měšťanské škole, ale v roce 1945 přešla na Gymnásium v Nymburce, kde
maturovala v roce 1952.
Pak se rozhodla pro studium češtiny a ruštiny na učitelské větvi FF, což pod
vlivem matky změnila a nakonec byla přijata ke studiu na Právnické Fakultě UK ke studiu se zaměřením občanskoprávním. Ruštinu předtím dokonce v Poděbradech vyučovala a dobře ovládala i francouzštinu.
V letech 1952 a 53 se účastnila stavebních brigád v Ostravě (SMBS) a Mostu (Chemostav).
Po dobu studií bydlela na koleji v Petrské ulici č. 3.
Po promoci v roce 1956 a čekatelské praxi nastoupila jako soudkyně Krajského soudu v Praze, kde působila do roku 1960. Pak byla jmenována předsedkyní senátu Obvodního soudu
pro Prahu 5, kde setrvala do roku 1963. Po mateřské dovolené vzala místo samostatného právníka u
Ředitelství vodohospodářského rozvoje a zabývala se výkupem nemovitostí v oblastech určených k zatopení v souvislosti se stavbami přehradních děl.
V souvislosti s invazí v srpnu 1968 se vzhledem
k nekompromisním politickým postojům se nechala vyškrtnout z KSČ, čímž se dostala do situace, kdy se jí dlouho nedařilo najít uplatnění. Ve školním roce 1969/70 dokonce vyučovala
ekonomiku a organizaci na učňovské škole. Teprve v roce 1971 konečně dostala místo
jako právník na Obvodní poště pro Prahu 5 (soudní vymáhání nedoplatků sdruženého inkasa), kde vydržela do roku 1973 a následně přešla do Tesly Multiservis v Karlíně, kde jako vedoucí řídila chod
právního oddělení (vymáhání pohledávek) až do roku 1978. V roce 1979 ji její švagr Jaroslav Fořt, tehdejší ředitel na Středočeského ředitelství spojů, přijal coby vedoucího právníka na svůj úřad.
Po
vzniku Českého telekomunikačního úřadu do něj přešla a řešila námitky proti rozhodnutím, po odchodu do důchodu až do roku 2001 v rozkladové komisi. Současně však v roce 1990 zakládala se
svým synem Janem Anglo-American College in Prague a vedla veškerou českou agentu této školy, t.j. nechala ji zaregistrovat jako svoji podnikatelskou činnost, organizovala nábor studentů včetně korespondence,
sehnala učebny a ubytování pro zahraniční lektory atd. V souvislosti s touto prací se naučila aktivně komunikovat v angličtině.
Od mezi lety 1995 a 2003 žila ve Stráži pod Ralskem a externě spolupracovala se Střediskem sociální péče v České Lípě a s organizací
TransForum, které ji za rok 2003 udělilo výroční cenu za dlouhodobý přínos pro transkomunitu. Kromě toho externě pracovala jako přednášející a konzultant diplomových prací na
Sociálně právním institutu v Mostě a osobně se starala o politické upchlíky z Kosova a Kazachstánu, kterým české úřady protiprávně odmítaly udělit politický azyl.
Zpívala ve Vysokoškolském souboru Zd. Nejedlého a s ním absolvovala zájezd do Francie (konec května 1958) a na Festival mládeže do Helsink (1962).
V roce 1969 podnikla s manželem a přáteli odvážný výlet svým vozidlem značky Moskvič kolem Itálie. Při této cestě stejně tak jako později po Jugoslávie vždy řídila sama.
21. ledna 1956 se vdala za hudebního skladatele Miroslava Raichla, se kterým žili v ulici Na Zámecké 2 v Nuslích.
Ohledně jejich svatební cesty vznikla kuriózní situace. Vybrali si výlet do Moskvy, ale nebylo povoleno jet společně a nakonec si každý musel
absolvovat svatební cestu sám a v jiném termínu.
3. září 1959 se však rozvedli, ale o dva roky později (v březnu 1962) se opět vzali. 12. srpna 1963 se narodil syn Jan a 17. dubna 1966 pak syn Jiří.
Jejich novým bydlištěm se stala novostavba
ve Vršovicích na Čechově náměstí č.p. 1349, kam se ještě ke konci života vrátila k trvalému pobytu.
Zemřela na následky mozkové mrtvice 6. ledna 2005.